Národní divadlo vypráví LEGENDU Z ERINU

Národní divadlo v Praze v letošní druhé operní premiéře sáhlo po již dlouhá léta neuváděném titulu, Legendě z Erinu z pera Otakara Ostrčila. Naposledy byla provedena pouze koncertně a je tomu již téměř půl století. I z toho důvodu měli zpěváci a hudebníci opravdu náročný úkol přivést na světlo divadelní scény dílo, které nikdo z nich předtím nemohl vidět a slyšet jej mohli pouze z pár existujících nahrávek koncertní verze. A že se jedná o poměrně náročný kus si uvědomují všichni.

Národní divadlo oslovilo pro inscenaci režiséra Jiřího Hermana, který se do Národního divadla vrací po dvou sezónách. Naposledy zde režíroval Armidu Antonína Dvořáka, se kterou má Legenda z Erinu mnoho společného. I v tomto případě se scénografie ujal Dragan Stojčevski. Stejně jako v Armidě se autoři rozhodli postavit inscenační koncepci na symbolech. V případě Legendy konkrétně o prvek kruhu, který je středobodem scény. V tomto případě nejedná o pouhou dekoraci, ale i významný scénický prostor. Nastínění atmosféry keltských rituálů se tvůrcům podařilo úctyhodně. Do všeho dobře zapadají i kostýmy Kateřiny Štefkové a celkový optický dojem z díla je skvělý.

I orchestr pod vedením Roberta Jindry hraje náročné dílo jistě. Bohužel je hlavně v první půlce opera napsána bez výrazných melodických linek a keltské kouzlo v sobě nese jen napůl. O to víc je třeba vyzdvihnout dramatickou stránku inscenace, včetně pěvců v hlavních rolích. Náročný part Františka Zahradníčka v roli krále Kormaka naprosto bravurně doplňuje Lukáš Bařák coby druid Dara. I ve chvílích, kdy stojí na okraji scény, je neustále v roli a v chytrém převleku včetně zrzavé paruky je téměř k nepoznání. Dokazuje, že i z menší role se dá vykřesat maximum a v opeře se dá zrealizovat i postava srovnatelná s činoherními kolegy. Dramatický oblouk skvěle předvedla i Alžběta Poláčková v roli Granie. Jako jediná zpěvačka mezi mužskými kolegy je v každé své scéně středem pozornosti a diváka udržuje neustále ve střehu. Svůj debut v Národním divadle si touto inscenací odehrál Seth Carico jako král Finn. Se svou pozoruhodně dobrou češtinou se s rolí popasoval taktéž velmi dobře. Diváci se ještě mohou těšit na Petera Bergera, Svatopluka Sema, Jiřího Brücklera a Radka Martince. Všichni se svých rolí zhostili se ctí a nikdo z proudu kvalitní dramatizaci nevybočuje.

Významným prvkem pro dokreslení rituální atmosféry jsou tance v choreografii Jana Kodeta. Tanečníci scény skvěle doplňují, během představení vystřídají hned několik kostýmů a velké jeviště se jimi krásně zaplní. Nicméně význam některých tanečních scén nebyl dotažen do pointy, jejich potenciál tedy není úplně naplněn. Pro Národní divadlo je stále atypickým využití videoprojekcí, na kterých v tomto případě pracovali Natálie Portíková a Jakub Žanony. Videoart je tak kvalitní, že v prvních chvílích vypadá jako reálné záběry irské krajiny. Až při pohledu na umělý vodopád, který už tak realistický není, se odhalí umělé vytvoření projekce. Projekce však chytře doplňuje subtilnější scénu a celek tak diváky vtáhne do děje. Za celkovou realizaci si zaslouží pochvalu technický a realizační tým Národního divadla.

Legenda z Erinu je krokem divadla k méně uváděným titulům, což se cení. Národní divadlo by mělo i nadále uvádět i tyto méně známé kusy, už jen proto abychom si jako diváci mohli udělat názor na to, proč se dílo již dlouho neuvádí. Nicméně pro operní fanoušky a fajnšmekry se jedná o unikátní příležitost vidět něco nového navíc ve skvělém dramatickém a technickém zpracování naší první scény. Proto neváhejte do Národního divadla vyrazit. Máte čas jen do půlky listopadu.

Získejte novinky z Broadwaye na WhatsAppu

Získejte nejnovější aktualizace, zprávy a exkluzivní obsah přímo v aplikaci.