Interview: Tandemové vedení plzeňského muzikálu

Autor: Dnes sedím v Plzni v restauraci Divadla Josefa Kajetána Tyla na Nové scéně Za Oponou s Lumírem Olšovským a Pavlem Bárem. Moc vám oběma děkuji za váš čas. Na začátek otázka, dávali jste již někdy dříve společný rozhovor?

Pavel: Ústně ne, pouze v písemné formě, to bylo několikrát.

Lumír: Já bych rád poprosil Pavla, aby mě opravil, pokud budu říkat nějaké nesmysly.

Autor: A i fungování vás dvou jako uměleckého dua bude jedno z témat našeho dnešního rozhovoru. My se setkáváme v červnu 2025. Již brzy budete vy oba postupně opouštět své funkce v muzikálovém souboru Divadla J. K. Tyla, Lumír místo šéfa a Pavel dramaturga. Lumír končí již na konci června, je to tak?

Lumír: Přesně tak.

Pavel: A já bych měl končit až na konci příští sezóny, tedy v červnu 2026.

Autor: Jak hodnotíte těch uplynulých 9 let v Plzni? V jakém stavu jste muzikál přebírali a v jakém jej předáváte?

Lumír: Vy si koledujete o dlouhé povídání. Jak jste zmiňoval, že ukončujeme funkci nebo funkční období, naskakuje mi hned můj oblíbený termín „mise“. My tady ukončujeme nějakou misi – tak jsme to vnímali, když jsme sem šli. Rozhodli jsme se, že v Plzni budeme po nějakou limitovanou dobu, po kterou se nám buď podaří, nebo nepodaří svých cílů dosáhnout. Momentálně to ještě asi nemůžu hodnotit, protože odevzdávám klíče a vyklízím materiály ze skříně a jsem strašně zahlcený tím, kolik jsme toho tady udělali, myslím množství inscenací. Zůstal jsem v hrůze stát u plakátů inscenací z této sezóny – jen za jeden jediný rok jsme toho stihli spoustu: Dracula, Klec, Six a Rebecca. A to jsou jenom velké premiéry a nemluvím o dalších akcích vedle toho. Hodnocení tedy přenechám na jiných, anebo na pozdější dobu.

Pavel: Také si myslím, že hodnocení bude lepší až zpětně, trochu s odstupem. Co se týče cílů, které jsme si vytkli při našem příchodu, tak se jich hodně podařilo splnit: chtěli jsme, aby se v Plzni dělal kvalitní muzikál, aby se umělci z našeho souboru mohli zlepšovat a růst, což se doufám daří. Chtěli jsme, aby se o plzeňském muzikálu vědělo. A chtěli jsme do Česka přivézt i některé konkrétní tituly. Jak tedy říká Lumír, naše „mise“ se snad podařila splnit tak z 90 %.

Lumír: Když jsme sem přišli, měl jsem takový dojem, že je ten muzikálový soubor smečka ustrašených zvířátek. Byli nesmělí, měli sklopené uši. Mojí snahou bylo, aby se osmělili, emancipovali a získali sebevědomí, a to mám pocit, že se povedlo. Z toho mám velkou radost.

Pavel: Ano, když jsme sem nastupovali, byla tu jedna, možná dvě hvězdy. Teď jich tu máme minimálně deset a navíc mezi sebou nesoupeří, ale navzájem se doplňují v rámci celkového repertoáru.

Autor: Rád bych se zeptal právě na těch 10 %. Co jste si tehdy přáli a časem se ukázalo, že to nejde, nebo by to bylo na dalších 10 let?

Pavel: Je to tak, na těch zbývajících 10 % by to chtělo ještě delší dobu. Zároveň tam můžeme zařadit i některé tituly, které se nepodařilo získat, ale těch je minimum. Plus některé technické záležitosti, které se zatím nezadařilo dotáhnout, ale to by vyžadovalo zapojení celého divadla.

Lumír: Já bych spíš těch 10 % nazval bezpečnostní pojistkou, abychom neodcházeli otrávení a vyřízení. Pořád je tady ještě něco, kde bychom věděli jak dál, ale to přenechám svému nástupci a u Pavla se ještě uvidí.

Pavel: Během posledních dvou měsíců, co Jozef Hruškoci ví, že bude šéf, je právě tahle věc velmi dobře vidět – už teď totiž pracuje na projektech příští sezóny, i když fakticky ještě šéf není. Moc se mi líbí, jak je Pepa aktivní, kreativní, má nápady a řeší právě i ty věci, na které jsme my dva už neměli sílu. Je to jen další důkaz, že nastal pravý čas předat vedení někomu, kdo má energii a bude ty záležitosti řešit dál.

Autor: Oceňuji, že jste si řekli, že je správný čas se posunout zase někam dále a věnovat se novým projektům, protože udělat takové rozhodnutí není lehké. Vnímáte to tak, že je dobře si zvolit nový úkol, který vás dobije novou energií a posune vás dál?

Lumír: Mám natolik rád tenhle soubor, že mu chci dopřát čerstvost a svěží vítr.

Autor: Pavel v jednom z předešlých rozhovorů zmiňoval, že úskalím práce se souborem jsou mezilidské vztahy mezi umělci, a to že spolu tráví ten soubor neustále čas. To má samozřejmě i pozitiva, že je soubor perfektně sladěný. Jak jste s tím pracovali vy?

Lumír: Mezilidské vztahy to je nekonečná práce. Člověk musí neustále řešit, aby byl soubor co nejvíce v pohodě.

Pavel: Zároveň jsme při obsazování na nějaké zákulisní soupeření nikdy ohled nebrali. Při volbě repertoáru jsme se vždy snažili, aby každý člen dostal během let svou „velkou“ příležitost, a věřím, že se nám to podařilo.

Autor: Co je jedna věc, na kterou jste po těch devíti letech nejvíce hrdí?

Lumír: Mně se v hlavě rýsuje Billy Elliot, jako zlomová věc. Pamatuji si stav, ve kterém jsem byl, když mi Pavel oznámil, že nám povolili práva k inscenování Billyho Elliota. To jsem měl pocit, že jsme dospělé divadlo a „jedeme bomby“.

Pavel: Také si to dobře pamatuji, kde jsem seděl, když mi to tenkrát zavolali. Odpověděl bych ale trochu jinak. Jsem hrdý na repertoár, který jsme vytvořili, jako na celek. Doufám, že se nám podařilo udělat různorodý, bohatý a kvalitní repertoár tak, jak má u statutárního muzikálového divadla podle mého názoru vypadat.

Autor: Billy Elliot měl premiéru tři roky po vašem nástupu. Ten tedy v dramaturgickém plánu už byl?

Pavel: Když jsme přišli, tak byly v plánu tituly na rok a čtvrt dopředu.

Autor: Čili dlouhodobý dramaturgický plán jste sem přinesli až vy?

Pavel: Ano, když jsme přišli, tak ty první tituly byly smluvně podepsané, ty jsme měnit nemohli a žádný další výhled nebyl. Od naší druhé sezóny jsme veškeré tituly včetně Elliota naplánovali sami.

Autor: Když teď odcházíte a zároveň jste pracovali s dlouhodobým dramaturgickým plánem, tak asi jsou v plánu inscenace, na kterých už se podílet nebudete.

Pavel: Máme inscenace, které jsou nasmlouvané na rok a půl dopředu, ale i tam je volnost, konkrétně co se týče Malé scény. Existuje tedy prostor pro nového šéfa a novou dramaturgyni, aby si tam doplnili svoje projekty. Titul na přespříští sezónu si shodou okolností vybrala budoucí dramaturgyně Gabriela Petráková, původně jsme ho totiž naplánovali jako koprodukci s ostravským NDM. Co se týče dlouhodobého výhledu, nechali jsme novému vedení naše tipy, kterými se mohou nechat vést, ale je na nich, zda je využijí.

Lumír: Myslím, že provoz divadla a jeho plánování nám hatí diváci, kteří tvrdošíjně chodí na některé tituly nestydatě dlouho (smích). Nechci se rouhat, ale momentálně máme na repertoáru tak silné tituly, že si nedovedu představit, kdy si budoucí šéf dovolí je stáhnout, ať třeba Ježíše nebo Draculu.

Pavel: Je pravda, že když jsme přicházeli, tak měly tituly v průměru 20 až 30 repríz, výjimečně 40. Nejúspěšnější byly Kočky se 72 reprízami, teď je ale 70 u většiny inscenací průměr, Billy měl lehce přes 100. Jesus Christ Superstar má po roce a půl hraní již přes 50 repríz. Diváckou úspěšnost se tedy podařilo opravdu významně navýšit.

Autor: Takový nárůst reprízovosti by se měl projevit i ve financování. Je potenciál, že by nová díla získala větší rozpočet na realizaci?

Lumír: Při plánování to tak opravdu je. Když není nutné mít 4 nové premiéry za sezónu, tak samozřejmě budget, který máte na rok, využijete na dvě.

Pavel: Za to patří velký dík paní náměstkyni Ing. Kateřině Königové. Právě ona totiž dokázala správně vyhodnotit, že muzikálové inscenace mají při kvalitní realizaci divácký potenciál, a zasloužily by si proto větší rozpočet. A právě ona udělala ten první krok, věnovala  inscenacím jako Billy Elliot více financí, než bylo do té doby obvyklé, což se posléze ukázalo jako opravdu správné rozhodnutí, když se to přibývajícími reprízami začalo i finančně vracet.

Autor: Přesto jsme i nadále v situaci, kdy město bude muset divadlo dotovat, není muzikál sám o sobě v černých číslech. Je to tak?

Lumír: V žádném případě. To nejde, když se začnou počítat veškeré provozní náklady, energie, stálí zaměstnanci, každý dílek skládačky, to jsou tak velké finance, že kultura musí být stále dotovaná.

Pavel: Ukazuje se, že pokud chce u nás v Česku nějaké divadlo dělat muzikál opravdu kvalitně, tak dotace bohužel nezbytně potřebuje. Pokud se o muzikál pokouší soukromá divadla, často to podle mě dopadá jinak, než jak by měl skutečný muzikál vypadat. Ale samozřejmě existují i výjimky.

Autor: Teď bych se rád vrátil k tématu vaší umělecké spolupráce. Jaký tedy Pavle bude ten příští rok v Plzni bez Lumíra jako šéfa?

Pavel: Jsem na to opravdu velmi zvědavý, ale zatím ty dva měsíce, co s Pepou komunikujeme, probíhají velmi dobře a jsem spokojený. Námi rozdělané věci chce táhnout stejným směrem, jak jsme je nastavili, což mi pochopitelně vyhovuje. Co se týče mé role dramaturga inscenací, tak mě čekají dvě premiéry s Lumírem, tam se nic nemění, a třetí s Gábinou Petrákovou, se kterou jsem již spolupracoval v Ostravě, takže se té příští sezóny nebojím.

Autor: Čili nás čekají tři premiéry v příští sezóně?

Pavel: Ano, pokud nepočítáme podzimní koncert, pak jedna na Nové scéně, jedna na Malé scéně a třetí bude v lochotínském amfiteátru.

Autor: Máte mezi sebou nastavená nějaká pravidla, ať už vyslovená, či ne, co se týče umělecké spolupráce?

Lumír: V období prvního měsíce, až dvou po nástupu v Plzni si pamatuji intenzivní vymezování hranic. To jsme hledali způsob komunikace a toho, jak se mám já, jako nadřízený, vůči svému podřízenému chovat. Naplno si sice důvěřujeme osobně i profesně, ale najednou to mělo oficiální charakter. Když přišel dramaturg ke mně do kanceláře, tak jsem se s tím musel vypořádat.

Autor: Kdo je tady ředitel (smích)?

Lumír: Ano a jak se ten šéf má chovat k člověku, kterého má rád, kterého si váží. Jak mu má dokazovat, že je tím šéfem.

Autor: A je to nezbytné dívat se na šéfa muzikálu jako na nadřízeného a podřízeného? Nejste prostě umělecké duo, tandem?

Lumír: Absolutně. Nicméně po nástupu to mělo chvilku zvláštní příchuť. Jeden měl klíče od kanceláře šéfa, druhý od kanceláře dramaturga. Byli jsme oddělení. A pak přišel za mnou se svými starostmi dramaturga, na které jsem já neměl náladu a čas. Potřeboval jsem od něj pochopení, což zase on jako dramaturg nemohl v tu chvíli tolerovat.

Pavel: Protože jsem potřeboval vyřešit své pracovní úkoly.

Lumír: Tak jsme si jen museli zvykat na nové role, což zpětně řadím k pozitivním zkušenostem.

Autor: Vidíte tam tedy po letech vývoj v té spolupráci?

Pavel: Ano, už jsme spolu spolupracovali i před Plzní, ale najednou to bylo trochu jiné. Měli jsme role v rámci instituce.

Lumír: Na některé schůze jsem chodil já, na některé Pavel.

Pavel: Ale já jsem vždy respektoval to, že Lumír je šéf a finální rozhodnutí bylo na něm. Vždy jsem udělal přípravu, řekl svůj názor, ale rozhodnutí bylo vždy na šéfovi.

Autor: Máte pocit, že ta společná profesní kariéra má obráceně vliv i na váš osobní vztah?

Lumír: Nedovedu si představit, o čem bychom se bavili, kdybychom spolu nepracovali. My řešíme non-stop divadlo.

Pavel: Ne, řešíme i jiné věci. (smích)

Lumír: Málo co. Ale to si vůbec nestěžuji, dělám si z toho spíš legraci. Mě to baví a naplňuje, já jsem šťastný, že jsem takového člověka podobně „postiženého“ potkal, to byla osudová náhoda. (smích)

Autor: Pavle, vy jste v jednom rozhovoru zmiňoval, že u vás doma v televizi nejčastěji běží ČT24, jelikož vás osobně zajímá politika. Lumíre, co dalšího mimo divadlo zajímá vás?

Lumír: Já si rád v televizi pustím pohádky, fantasy. Mě baví útěk někam jinam od toho denního kolotoče. A když ne do světa fantazie, tak se dívám aspoň na to, jak se točí prádlo v pračce.

Pavel: Oba rádi cestujeme, na což v Plzni moc času nebylo. Museli jsme tu 10 měsíců v roce během divadelní sezóny být a v létě pak skloubit cestování a rodinu, což je náročné zkombinovat. Často už od půlky srpna začíná příprava na další sezónu, tak teď to zas bude trochu snazší. Těším se, že se na nějakou cestu brzy zase vydáme.

Lumír: Mám rád dobrodružný život, a  divadlo není jenom vyplňování tabulek a nějaká rutina. To je dobrodružství a už to, že jsme jako taškáři a stěhujeme se z plzeňského bytu do pražského a druhý den zase zpátky, je zážitek. Převážíme prádlo, mixéry a tak podobně, prostě co v druhém bytě chybí, takže my jsme dobrodružní neustále.

Autor: A když hovoříte o cestování, tak máte na mysli nepracovní cesty. Protože za světovými muzikály do Londýna a New Yorku jezdit pracovně musíte, že?

Pavel: Ano, to jsou pracovní cesty, zároveň je to ale i zábava – divadlo je zkrátka náš koníček. Kromě těchto cest mám ale na mysli i poznávací cestování, třeba teď se těšíme, že v létě vezmeme auto a na tři týdny vyrazíme objevovat.

Autor: Pojďme se bavit dál o budoucnosti, tentokrát profesní. Už jsme nakousli nové inscenace v Plzni příští sezónu, ale ty budou už pouze v roli režiséra, nikoliv šéfa. Lumíre, na co se můžeme těšit po vašem odchodu z funkce v Plzni?

Lumír: Já to rovnou prásknu, ono to odcházení úzce souvisí s dalším plánováním. Hlásím se do výběrového řízení na funkci ředitele Hudebního divadla v Karlíně a zároveň intenzivně konzultuji zakládání vysokoškolského muzikálového programu v Praze. To jsou takové producentské role, které by snad měly mít dosah. Opravdu si neplánuji dávat po plzeňském angažmá volno, ale pokračuji ve své práci zase dál. Čili ať teď bude dovolená jakákoli, já budu s napětím čekat, až se mi se zprávou o dalším postupu ozve pražský magistrát. Celé léto se bude odvíjet od toho, kdy bude probíhat výběrové řízení.

Autor: Držíme moc palce. Pavle, pokud tato role Lumírovi vyjde, předpokládám, že vaše cesta také povede do Karlína.

Lumír: Musí (smích).

Pavel: Pokud jsem četl dobře Lumírovu koncepci pro karlínské divadlo, tak ano. To samé se týká studijního programu. Jsou to projekty, na kterých chceme pracovat spolu a uvidíme, jak se vše vyvine. Já rád přijímám různorodé nabídky, které přicházejí, i když už dnes musím některé odmítat. Je jich hodně a času je málo. Krom divadla mám totiž další aktivity, které dělám paralelně s Plzní. Učím na DAMU, v Českém rozhlase vysíláme s Michaelem Prostějovským Muzikál expres a mám radost, že chodí také nabídky na překládání a textování pro divadlo a dabing. Práce je tedy zatím stále dost a doufám, že tomu tak bude i nadále.

Autor: S tím se pojí, že vy sami jste tvůrci autorského muzikálu Fantom Londýna. Měli jste v tom svém pracovní vytížení vůbec pomyšlení na další autorské tvorbu?

Pavel: Pokud vím, tak nás to vůbec nenapadlo. Veškerou svou kreativitu jsme vkládali do inscenací, které jsme připravovali. Nejprve tedy na inscenační tvorbu a v poslední době i na překlady.

Lumír: Ta práce byla natolik tvůrčí, že je jedno, jestli je to tvorba režisérská nebo autorská. Ale třeba když zase přijde nějaká nabídka…

Pavel: Uvidíme, třeba nás něco napadne v létě na dovolené (smích).

Autor: Tak tomu bylo i u Fantoma? Jednalo se o nabídku na tvorbu?

Lumír: Ano, přesně tak. Dříve jsem měl i vyloženě vlastní autorské ambice, občas jsem něco napsal a produkovali jsme zájezdovku, se kterou jsme jezdili po českých městech. Ale Fantom Londýna byla zakázka. Když nějaká taková možnost bude, nebráníme se tomu.

Autor: Vidíte v českém muzikálu větší příležitost pro přinášení úspěšných zahraničních inscenací, spíš než pro tvorbu původně českou?

Pavel: Podle mého je dobře, že vznikají i původní české muzikály. Zároveň je ale dobré přinášet zahraniční vzory kvalitních muzikálů, aby se čeští tvůrci, co se autorského řemesla týče, měli z čeho učit.

Lumír: Je to tak, že není vyloženě nutné autorská díla psát, ale to neznamená, že by se psát neměla. Psát by se mělo stále, aby zase vzniklo něco hodnotného, což je důvod, proč jsme iniciovali tady v Plzni autorskou soutěž, aby autoři neztráceli naději, že pokud se povede mimořádně kvalitní muzikál, bude se někdy někde hrát.

Autor: Bude INTRO probíhat i nadále?

Pavel: Záleží na Pepovi. Víme, že v příštím roce určitě ne, protože na to není prostor v hracím plánu, a pravděpodobně ani v té další sezóně, jelikož tady bude probíhat dostavba atria pro diváky. Takže nejdříve asi za nějaké dva roky, pokud o to bude mít nové vedení zájem. Ta soutěž byla důležitá a jsem moc rád, že se nám ji podařilo realizovat. Je to totiž jedna z aktivit, které by mělo statutární divadlo dělat – mám na mysli podporu nových neznámých českých autorů. Soukromá divadla totiž budou jen těžko produkovat muzikály někoho neznámého.

Autor: Jsou tady nějací začínající autoři, na které byste čtenáře upozornili, aby jim věnovali pozornost?

Lumír: Potěšil mě objev skladatele Vojtěcha Franka. Taky obdivně vzhlížím k autorům školních muzikálů v Berouně v ZUŠce Lidinská. Každoročně produkují jeden muzikál, a to na velmi slušné úrovni.

Autor: Kolik máte pocit, že se vám povedlo v Plzni podpořit začínajících muzikálových umělců v rámci místních programů? Kolik z nich bude za 10-20 let úspěšnými muzikálovými herci?

Lumír: To se nedá na absolutní čísla asi říct, ale hned mi na paměti vytanula konkrétní jména úspěšných absolventů už tím, že se dostali na konzervatoře a dnes jsou z nich téměř hotoví herci. Přitom původně dělali dětskou stafáž v Josefovi nebo baletky v Billy Elliotovi a teď hrají dospělé role.

Pavel: Je radost vidět děti, které prošly Muzikálovým studiem, dostanou se na konzervatoř a absolvují. Nebo když vidíme někdejší Billy Ellioty hrát jinde, Milda Frýdl nebo Šimon Fikar jsou úspěšní a mají sólové příležitosti. Na Šimona se mohou diváci vypravit do Brna na několik rolí. Je krásné, že jsme je našimi nároky neodradili, že je divadlo chytilo a oni mohou svůj talent rozvíjet dál.

Autor: Pavle, už jsme krátce zmínili rozhlasový pořad Muzikál expres. Jaké jsou s ním další plány po 35. výročí?

Pavel: To budeme muset s Michaelem ještě probrat, pořad je totiž především jeho dítě. Záleží také na Českém rozhlase, zda s naším týdeníkem bude nadále počítat, nebo ho bude chtít nějak inovovat. Nedávno došlo k obměně programového vedení Českého rozhlasu Dvojka, čili budeme vědět víc po vzájemné diskusi s novým vedením.

Autor: Které muzikály máte osobně rádi, ale podle vás je v ČR nelze uvádět?

Pavel: Já si myslím, že hranice se dají posouvat. Když jsme nastupovali do Plzně, tak nám spousta lidí říkala „Billy Elliot, to se tady nedá udělat.“

Lumír: Spousta lidí? Já sám po tom, co jsem to viděl poprvé, podruhé i potřetí v Londýně jsem byl přesvědčený, že to u nás nikdo nedokáže zrealizovat, protože na to nebudeme mít nikdy děti. Pak jsme se do toho sami vrhli a dopadlo to nad očekávání dobře.

Pavel: Samozřejmě, že inscenace nebyla stejná jako v Londýně a naše děti nebyly tak extrémně vytrénované jako v Londýně. Přesto si myslím, že jsme obstáli na úrovni, nejen té plzeňské, ale české. Takové náročné inscenace totiž pomáhají zvýšit laťku pro muzikálové divadlo u nás.

Lumír: Možné je tedy u nás udělat kde co. Jedna věc, kterou rozhodně zvládneme jen stěží, jsou Disney muzikály. Ty se vždy budou potýkat s finančními limity na mimořádně nákladnou výpravu plnou kouzel. Jiný úhel pohledu na tuhle otázku jsou muzikály, které jsou u nás nesdělné. To jsem si myslel o Wicked, nebo třeba Hamiltonovi, kterému jsem i já měl problém porozumět a najít, co se mi na něm má líbit kromě muziky. S volbou tématiky bychom měli být obezřetní a od toho jsou dramaturgové.

Pavel: (smích)

Autor: Máte Pavle taky nějaký příklad jako bylo zmíněné Wicked, u kterého jste byl skeptický, když se oznámila produkce u nás v ČR?

Pavel: Já jsem v tomto ohledu asi otevřenější. Myslím, že pokud se konkrétní dílo dobře uchopí, lze u nás sdělit divákovi téměř cokoliv. Jasně, například Wicked má svá specifika, protože u nás neznáme zdaleka tak dobře Čaroděje ze Země Oz jako za oceánem, ale i takový titul se dá udělat divácky zajímavě a poutavě, pokud se inscenaci udělá dobrá dramaturgie a správně se zrežíruje.

Lumír: Já chci jen upřesnit, že se mi ten muzikál hodně líbí a mám ho rád. Když jsme ho viděli v Londýně, tak jsem z něj byl nadšený. Podobně to bylo v případě broadwayské komedie Něco shnilého! Po návštěvě jsme si moc přáli uvést ji tady, říkali jsme si, že tohle musí být i u nás srozumitelné. Ale potýkali jsme se s velkým ostychem diváků v počátečních fázích uvádění. No a když jsme se Shnilotinu rozhodli derniérovat, tak se zase ozývaly hlasy „jak to, vždyť je to to nejlepší, co jste tu uváděli?“ Prostě trvalo to, než si diváci zvykli.

Pavel: Bylo to vlastně hodně podobné jako zmíněný muzikál Wicked, protože v anglosaském světě Shakespearovo dílo a citáty z něj zná spousta lidí, u nás ale zase tolik ne. Místo nich si ale zdejší diváci našli jiná místa, která je zaujala.

Autor: Pojďme se ještě krátce pobavit o naší české kotlině. Je za vás realistické, že by se z některé české scény stala významná muzikálová scéna světového měřítka jako jsou ty velké na západě? Nebo máme být spokojení s tím slušným stavem, jaký tu dnes máme?

Pavel: Já si myslím, že je stále kam se posouvat.

Lumír: Podle mě je to nutné. Já si myslím, že pro budoucnost muzikálu je nezbytné, aby se s ním ještě dál pracovalo a nespolehli jsme se, že nám tady dobře fungují Divadla Broadway, Kalich nebo GoJa Music Hall. Tohle by neměly být limity, místa, kde se divák seznámí s tímto druhem divadla a naučí se, že tohle je muzikál. S tím jsem hrubě nespokojený.

Autor: Lumíre, vy jste v rozhovoru s Vojtou Adamčíkem zmiňoval například strukturální limity, které se drží v divadlech a blokují ten pokrok. Jsou tady i jiné mimo ty finanční, o kterých jsme mluvili?

Pavel: Co nás odlišuje například od německy mluvícího světa je skutečnost, že jsme menší národ. Výběr potenciálních interpretů je tak zkrátka menší, než na západ od nás. Německo, Švýcarsko, Rakousko, všude mluví stejným jazykem, do toho je tam ještě Benelux. V Česku nelze utáhnout 10 muzikálových divadel našlapaných prvotřídními interprety. To jsou podle mého jediné limity, které u nás nejde změnit, přesto se musíme snažit vybírat ty nejlepší umělce, kteří tady jsou.

Lumír: No nemusí naplnit 10 divadel, ale péčí o muzikálové školství se to dá také posunout k lepšímu. Teď když jsme obsazovali poslední inscenaci, tak byl problém. Neměli jsme plejádu interpretů vhodných pro daný typ role. Byli jsme rádi, když jsme sehnali dva interprety v celé republice, které jsme mohli do dané kategorie zařadit. Takže určitě máme jasné úkoly před sebou.

Autor: Ta ambice mít tedy vysokoškolský muzikálový program v Praze je o tom mít ještě více absolventů, umělců, kteří budou schopni vystupovat?

Lumír: Já bych chtěl po své intenzivní režisérské zkušenosti potkávat ještě lépe připravené muzikálové absolventy, než k nám chodí z konzervatoří, pochopitelně. Těch je sice dost, ale míra připravenosti ještě není dostačující. Cílem tedy není produkovat přehršel lidí, kteří budou na ulici prosit o práci, ale naopak je připravovat tak dobře, aby zvládli každý úkol. Zkrátka když se postaví na jeviště vysokoškolský absolvent z Prahy, tak to bude vždycky záruka mimořádného výkonu.

Pavel: Zajímavé je, že když jsme se o tuto myšlenku podělili tady v rámci souboru, tak se hned rozkřikla a spousty lidí úplně odjinud se nás začaly ptát, „když už to bude?“ Mnozí herci zkrátka mají chuť se zdokonalovat v oboru, který dělají.

Lumír: Proto vedeme rozhovory se zástupci AMU o tom, že by měl vzniknout takový program, na pomezí DAMU a HAMU. Na katedře činoherního divadla pro to určitě není dost místa. To vím, jsem zde již 10 let studentem.

Pavel: S přestávkami.

Lumír: (smích) Katedra činoherního divadla nemůže muzikálovcům zajišťovat prvotřídní taneční kurzy a hodiny sborového zpěvu. Tedy proto takto mezifakultní program muzikálu. A protože je potřeba nejen herců, ale i v dalších oborech připravit absolventy, kteří budou v praxi zajišťovat funkce režisérů, choreografů, ...

Pavel: V jaké formě by však studovali i tito zájemci je ještě v začátcích uvažování a jednání.

Lumír: Bylo by dobré, kdyby to byly spolupracující programy, aby se studenti podíleli na jednom výstupu.

Autor: Moc vám s vašimi plány držím palce, protože pokud to vyjde, bude to skvělá zpráva pro muzikál u nás. Na shledanou!

Získejte novinky z Broadwaye na WhatsAppu

Získejte nejnovější aktualizace, zprávy a exkluzivní obsah přímo v aplikaci.

Need more Prague Theatre News in your life? Sign up for all the news on the Fall season, discounts & more...