Review: LABUTÍ JEZERO v Národním divadle

Je tomu již čtyři roky, co mělo v Národním divadle premiéru Labutí jezero v choreografii Johna Cranka. Od doby, kdy se znovuotevřela Státní opera, byla inscenace přestěhována právě sem. Jak funguje divácky vyhledávané představení několik let od premiéry?

Labutí jezero patří k nejslavnějším baletům a navíc o balet se silnými českými kořeny. Prvním choreografem byl v roce 1877 Václav Reisinger. Při druhém uvedení v roce 1888 mohli Labutí jezero zhlédnout i diváci v Praze. Inscenace v choreografii Augustina Bergra se účastnil i sám Čajkovskij a byl s ní velmi spokojený.

Národní divadlo zvolilo pro klasická díla cestu tradičních zpracování. Kromě již recenzovaného Romea a Julie je tomu tak i u Labutího jezera. Sáhlo se po tradičním zpracování a původním scénickém i kostýmním řešení baletu od Johna Cranka ze Stuttgartského baletu 60. let. Hodí se zmínit i délku představení. Celkem tří hodinová inscenace s pouze jednou přestávkou může být pro mladší diváky náročným programem.

Představení již prošlo za svou historii několika změnami v obsazení, proto na snímcích k představení nenajdete ani jednoho z hlavních protagonistů redakcí navštíveného uvedení. Paul Irmatov je prvním sólistou Baletu teprve od loňského roku. V roli Prince Siegfrieda po počáteční nejistotě, kdy divákům tuhla krev v žilách, odtančil zbytek představení technicky zdařile. Bohužel mu však chybí dynamika ve výrazové stránce výstupů. To je znát hlavně v prvním jednání, kdy se dlouho jen prochází po jevišti. Může to však být částečně i dramaturgií samotné inscenace. Nicméně díky svému přímočarému výrazu působí jako opravdový Disneyovský princ, což může být pro některé diváky přínosem.

Po příchodu Odetty představení dosahuje nové úrovně. Aya Okumura je excelentní bílou labutí. Umí divákům prezentovat zdrženlivou a přesto tak krásnou labuť jemnými pohyby svého těla. Její kouzlo navíc funguje dobře i na Irmatova, který v její přítomnosti herecky ožije. Její něžná bílá labuť stojí v juxtapozici k horkokrevné Odilii, a to až do té míry, že by se na první pohled mohlo zdát, že jde o jinou protagonistku. Aya Okumura je tedy hvězdou představení. Poradí si s nepatrnými pohyby těla i dynamickými scénami. Jejích 32 Fouettes ve třetím jednání je okořeněno dvojitými točkami ze začátku této pasáže. I proto stojí za to vidět Labutí jezero několikrát.

Rotbarta tančil tento večer talentovaný Brit Fraser Roach. Od chvíle, kdy poprvé vtrhne na jeviště, na něj upřou diváci své pohledy. V těch pár momentech, kdy se na jevišti objeví působí opravdu strašidelně, tomuto efektu napomáhá i originální kostým s kápí, která za ním při pohybu vlaje a kostým tak působí majestátně, obzvlášť vedle hubeného mladého prince. Jako mávnutím kouzelného proutku má nad Odettou neuvěřitelnou moc a vždy si ji umí přivolat z náručí prince zpět.

Sbor baletu byl ve všech výstupech 100%. Na inscenaci je znát již určitá zaběhlost, kdy každý na jevišti očividně ví, co přesně je jeho či její úloha. Za zvláštní zmínku ale stojí malé labutě ve druhém jednání. Jejich Pas de Quatre bylo naprosto bravurně synchronizované a tanečnice si naplno zasloužily dlouhotrvající ovace diváků. Orchestr hraje jistě a doprovází skvěle už tak velmi povedené představení. I přes drobné změny v obsazení si Labutí jezero stále drží vysokou kvalitu, se kterou Crankova inscenace před čtyřmi lety přišla. Přesto si dovolím vyslovit malé přání, aby se na scéně Národního divadla objevilo opět i nějaké moderní zpracování klasického baletu. Divák určitě ocení širokou nabídku inscenací jako tomu bývalo dříve.

Snímky z představení jsou z Click Here od Martina Divíška, Shergeie Gercii a Pavla Hejného.